Že mě malování baví, jsem zjistil už na základní škole. Každý žák si vedl ´čtenářský deník´. Do něho se zapisovaly přečtené knihy, přičemž četba některých byla povinná. Vypisovat, o čem ta knížka pojednává, mě k smrti nebavilo nehledě na to, že povinnou jsem stejně nečetl a pokud, tak nikdy ne celou. Namísto toho jsem ke každé raději namaloval nebo překreslil – jak jinak, než pastelkami - nějakou ilustraci. Zdeněk Burian, Bohumil ´Bimba´ Konečný, mayovky, dobrodružství...

Až do poloviny devadesátých let jsem kreslil jen obyčejnou tužkou, většinou portréty. To už jsem bydlel v Karlových Varech. Ale teprve značně dobrodružný několikatýdenní čundr po vysněné Kanadě (Rocky Mountains, BC), ve mě definitivně probudil touhu malovat v barvách.

Pracoval jako dělník ve fabrice v lakovně. A když byl doma, většinu času trávil opět ve společnosti barev, laků a ředidel. Asi to měl dáno od pánaboha - ovládal dokonale písmomalířství a tehdy ještě neexistovaly řezací plotry na folie. Táta doma v garáži vyráběl, popisoval, maloval a kreslil reklamní tabule, cedule s názvy ulic, dokonce i dopravní značky a hlavně dlouhé transparenty. A celý život přitom říkal, že až bude v důchodu a bude mít čas, začne malovat obrazy. A taky to udělal. A maloval po zbytek života. Díky tomu jsem si uvědomil, že já do důchodu čekat nechci.